Dlouho jsem přemýšlel jak tuto akci popsat. Bohužel jsem nebyl všude, neviděl jsem co se dělo v jiných koutech zahrady, jen jsem slyšel smích a radostný povyk. Z toho je více než jasné, že se akce povedla. Tak snad jen trochu střípků z mého stanoviště.

Stojím si tak tam, kde se sklízely dýně. Rodiče vozí své děti. Starší sourozenci vozí ty mladší. Je to mezigenerační stanoviště. Super. Když tu najednou slyším, že mě někteří žáci osmé, ba co víc, deváté třídy prosí o kartičky. Prý aby si to všechno mohli vyzkoušet a absolvovat všechna stanoviště. Ptám se, zda si nedělají legraci. Ne. Opravdu do toho jdou. Chvíli je pozoruji. Úkol plní velice svědomitě. Tak kdyby plnili úkoly v mých hodinách, přemítám. A pak mi to dojde. Ten kdo splní všechna stanoviště, může přece absolvovat vyhlídkovou jízdu na kárce. Ale hlavně dostane volný přístup ke všem těm sladkým dobrotám. Takže úkoly, které byly původně určeny hlavně pro děti školkové a mladší prvostupňové, nám s opravdovou a nefalšovanou radostí plní osmáci a deváťáci. Nevěřili byste, kdo se chtěl povozit na kárce a ochutnat sušenku. Ano to byl ten hnací motor. Jídlo a jízda. To nám zlákalo i ty největší „drsňáky“ k tomu, aby se zapojili, možná už naposled, do dětských her. Ovšem hned další v řadě na sklízení dýní alias jízdu v kolečkách netrpělivě čekají některé paní učitelky. Panečku, to byla jízda. Ještě že vše ukončila brzy tma, protože jinak by tam někteří na těch kolečkách jezdili doteď.

A co říci závěrem?. Ten oheň se opravdu povedl. Díky pane školníku. Ta polévka byla opravdu vynikající. Díky paní učitelko Ševčíková. Ty sušenky se rozplývaly na jazyku. Díky paní učitelko Tálská. Ty stanoviště byly fakt zábavné. Díky pane učiteli Zrníku. A hlavně díky vám všem milé žákyně a žáci, kteří jste nám s tím vším pomohli, protože bez vás bychom to nezvládli.

Foto Danka Michalcová