Platy učitelů by se v následujících letech měly zvýšit zhruba na 30 tisíc korun měsíčně. Vláda plánuje zvýšit platy pedagogů o tři procenta, odbory mluví dokonce o pěti procentech. A jaká je realita dnešních dnů?

Ministr financí chystá v resortu školství pro příští rok výrazné škrty. Pokud škrty projdou a školství k nim bude nuceno už poněkolikáté za předcházející léta přistoupit, nemluvme o inkluzi, kariérním řádu, podpoře předškolního vzdělávání, rozvoji regionálního školství a vysokého školství. A co zbyde z připravované reformy financování regionálního školství?

Snížení rozpočtu by uvrhlo školy zpět, z učitelek (učitelů je na základních školách zejména z finančních důvodů stejně už jen maličko) udělá jenom vystresované úči, které se budou stále více bát předstupovat před plné třídy, a to už nemluvím o kvalitě výuky v nich. Přijde vyčerpání, profesní a osobní rezignace učitelek a učitelů jako důsledek změn vzdělávacího kontextu - vyššího počtu žáků ve třídách, nedostatečného vybavení škol... S nízkým ohodnocením materiálním půjde ruku v ruce i velmi nízké ohodnocení duchovní - nízké společenské uznání, zpochybňování práce a mnohdy nemístná kritika pedagogů.

Nebezpečný ekonomický omyl

Škrty rozpočtu jsou ekonomickým omylem zaviněným krátkozrakým politickým rozhodováním. Snížené náklady na školství se projeví ve formě zvýšených nákladů v resortu ministerstva vnitra a spravedlnosti, neboť negativní jevy mezi dětmi a mládeží budou narůstat, jejich závažnost se bude prohlubovat. Nikdo mi nevyvrátí, že menší školy lépe zvládají boj proti sociálně patologickým jevům než školy velké. Školy s počtem žáků nad pět set se sice líbí ekonomům, nikoliv učitelům, pro něž pedagogická efektivita spočívá ve spokojeném žákovi. Je velmi trestuhodné šetřit právě na výchově a vzdělávání dětí a mládeže, vždyť jde, a to od politiků slyšíme jen před volbami, o obrovskou investici do budoucnosti, o investici do vzdělání, o budoucnost dětí samých i celé naší společnosti.

Připravovaná reforma financování regionálního školství tyto obavy ještě prohlubovala. Školám by podle ní měly být stanoveny takové prostředky na platy, které odpovídají objektivizované potřebě práce pro zajištění jejich výchovně vzdělávací činnosti a provozu. A kdo by tu „objektivizovanou potřebu práce“ určoval? Zase by nám někdo z centra určoval, jak je to správně, zase by nám podsouval, že je tu vyšší zájem o určité školy. Nelze srovnávat „jabka s hruškama“- tedy např. velikost škol, specifika provozu, městské školy, venkovské školy. Velké školy budou v pohodě. Počítají totiž s tím, že jim změna „přihraje“ nové žáky. Malé školy na vesnici naopak cítí, že by změna pro ně mohla znamenat zánik. Normativ je jakási jistota, ale když do toho vstoupí subjektivní prvek úředníka, který bude vymýšlet výjimky, bude zle.

Úřednická kvalita

Kdo bude u základních škol dbát na kvalitu a dostupnost? Zase úředník? Financování školství není ani dnes a už vůbec takové nebude v blízké budoucnosti. Všichni máme dost zkušeností s řadou nekoncepčních nápadů (vždy s novým ministrem), které přinášely stále nové a odlišné priority a koncepce vzdělávání. Chceme nově pracující školy, ale se včerejšími přístupy ke školám, názory a předvčerejšími metodami a formami práce úředníků. Úředníkům nejde o nic než šetření, kvalita výuky je nezajímá.

Pro řadu menších obcí se zrušení školy rovná společenské katastrofě. Zrušením školy přichází obec o samu podstatu existence. Odejdou mladí lidé, mladé rodiny, obec se vylidní, učitelé odejdou a náves mohou zavést kopou hnoje nebo ji ovládnou lišky dávající dobrou noc.

Teorie osvícené vrchnosti

Reforma, kterou chystal ministr školství M. Chládek, je kočkopes, kombinace normativu a nákladovosti. A kdo zase ví nejlépe, co potřebujeme? Přece osvícená vrchnost. A zase budou úředníci vydávat směrnice, pokyny, příkazy typu: „objektivizovaná potřeba práce“, limit žáků na třídu, volná kapacita velkých škol (ty přece musíme naplnit), úředníci budou určovat, kdo lépe žáky připraví a podle čeho? Budou se pro školy vypracovávat metodické příručky jak na to. A jsme zpět v osmdesátých letech minulého století. A zase budeme mít výjimky, výjimky výjimek, zase budou školy důležité, důležitější, školy s rozšířenou výukou čehokoliv, školy na vesnicích. Ty nejraději zrušíme, neboť jen „velká“ škola ve městě to přece umí. Pomícháme dohromady zájmy pedagogické a finanční, zájmy měst a podobně. A zvítězí ten, kdo bude mít ostré lokty (rozumějte, kdo bude dobře zapsán u vrchnosti).

Investice s jistým ziskem

Bylo by žádoucí, aby vláda pochopila, že vzdělání není výdaj, ale dlouhodobá investice. Zisková investice, která vytváří budoucnost této země a rozhoduje o její prosperitě v budoucnosti. Jde o začarovaný kruh, neboť kvalitní vzdělání mohou poskytovat jen kvalitní pedagogové, a ty do škol přilákají jen kvalitní platy.

Čeští politikové se opět chystají řešit problémy s nedostatkem financí, s volnou kapacitou škol tím nejjednodušším způsobem – přenést rušení škol na zřizovatele, ekonomicky donutí ředitele škol snižovat počty učitelů, a zároveň zvýšit počty žáků ve třídách, nebo zřizovatele alespoň ekonomicky donutí slučovat menší školy s většími. To je postup účetního, který se skrývá za ekonomická hlediska, jimiž se srovnává nesrovnatelné - poměřuje se kulturní a společenská hodnota školy, její podíl na místní tradici, nezanedbatelném duchovním přínosu, na utváření vztahu k rodišti, domovu a tím i společnosti, jakož i přínos k ovlivňování dalších mravních kategorií, s ekonomickými ukazateli.

Ředitelé se zase nebudou moci věnovat výchově a vzdělávání dětí, ale tabulkám, normativům, omezením, pokynům a nedostatku peněz.