Dne 19. června 2019, úderem 10. hodiny ranní, začal náš školní výlet, kterého se účastnili žáci 8. a 9. ročníku. Přesně v tento čas jsme vyrazili na cestu, jejímž cílem byl Jeseník, přesněji řečeno obec Dolní Moravice, kde jsme měli založit náš základní tábor. Autobus do Uherského Brodu, který byl především naší zásluhou naplněn, dával tušit, že cestování hromadnou dopravou nebude během výletu vždy procházka růžovou zahradou. A jak jsme předpokládali, tak se i stalo. Ale o tom později. Cesta z Uherského Brodu do Olomouce ubíhala poklidně, jelikož jsme nebyli nuceni nikde přestupovat. I když za okny ubíhala líbezná krajina, přítomnost wi-fi ve vlaku způsobila, že žáci nejvíce obdivovali panoramata svých mobilních telefonů. Nic zásadního se během další cesty nestalo. Za zmínku stojí snad jen fakt, že pokud ve vlaku bylo jako bonus připojení na wi-fi, v přeplněném autobuse ze Šternberka do Dolních Moravic byla jako bonus sauna, o které se však žádný dopravní průvodce nezmiňoval. Musím s hrdostí přiznat, že žádný z žáků si však ani na vteřinu na dusno a teplo dopravního prostředku nepostěžoval. Tuším, že za to může vidina strávených chvil, které byly před námi.
I když jsme při hledání chatek ušli asi o 500 metrů více, než bylo nutné, opět se ukázalo, že žáky zocelené životem v Bílých Karpatech nemůže něco takové rozhodit. Stížnosti by se daly spočítat cca na prstech pěti dlaní. Při počtu 20 žáků to není zas tak špatné skóre. Večerní program se nesl v duchu pořekadla: „Jak si kdo ustele, tak si i lehne.“ Někteří si tedy ustlali na tenisovém hřišti, které se pro naše potřeby změnilo ve fotbalové hřiště, ostatní dali přednost bohulibé činnosti, kterou byla stolní karetní hra.
Druhý den výletu měl přijít zlatý hřeb, který však málem nepřišel. Když jsme totiž chtěli nastoupit do autobusu, který nás měl odvézt do České Vsi, kde na náš čekal adrenalinový park, zjistili jsme, že zdaleka nejsme jediná škola, která si za dopravní prostředek pro poznávání krás Jesenických hor zvolila autobusovou přepravu. Když nám pan řidič s kamenným výrazem hráče pokeru oznámil, že nás do autobusu nevezme, všem nám trochu zatrnulo. Milý úsměv paní učitelky Tálské však obměkčil nekompromisního řidiče a za chvíli jsme již cestovali na místa, na která jsme se všichni tak těšili. Další hodiny by šly rozepsat na několik stránek, já však napíši jen lanová dráha, volný pád a zhoupnutí z cca 6 metrů a především paintball, kde si mohli žáci zastřílet barevnými kuličkami na své spolužáky, ale především na své učitele, byl opravdu zlatým hřebem úžasně stráveného času v adrenalinovém parku. Radost nám nepokazil ani stejný pan řidič, který nás opět s výrazem pokerového hráče vezl i na zpáteční cestě do kempu. Silný zážitek z parku způsobil, že většina žáků, dokonce i ti, kteří tvrdili, že nikdy, ale opravdu nikdy v autobuse neusnou, usnula.
I když jsme část druhého večera vyplnili bowlingem, nutno podotknout, že si žáci nejvíce užívali prostý fakt, že jsou spolu, daleko od domova, školy, rodičů a většiny kantorů, prostě spolu.
Výplní posledního dne byla především cesta domů a jak je známo, loučení s výletem nebývá vždy ta nejveselejší část; doplním už snad jen to, že jsme se v pátek domů vrátili živí, zdraví, spokojení, lehce unavení a za sebe snad mohu jen doufat, že to byl výlet, na který budou žáci ještě dlouho a rádi vzpomínat.
(Foto a video: Mgr. Ivana Tálská)
