Vydali jsme se na turnaj, a to ne turnaj ledasjaký, ale rovnou na mistrovství České republiky mládeže v dámě.
Na výpravu bylo nominováno 7 reprezentantů z našeho školního kroužku (a protože takový výlet je i poznávací i za odměnu, byli vybráni ti, co ještě nikam nejeli). Posilou byli dva rodičové. Cestou se k nám připojili i Matouš (účastník březovského turnaje) a jeho sestra Anežka.
Vše začalo zádrhelem: vedoucí výpravy si spletl číslo vagónu a asertivně vyhazoval cestující s platnou místenkou. Inu, vagón měl magické číslo 369 (vzpomeňme zde slavného Nikolu Teslu – fyzika a vynálezce https://www.youtube.com/watch?v=GnEWOYKgI4o). Nakonec se vše „utřepalo“ a radovali jsme se z cesty vlakem se vším všudy: počítání tunelů, pojídání brambůrků a cukrové vaty a řízků, kontrola trasy podle mapy, psaní cestovních deníků. Však na lokomotivě se (prý) pokazila jakási páčka a do Prahy jsme přijeli pozdě. Štěstí v neštěstí: při čekání na následný přípoj jsme si stihli odskočit na Václavské náměstí. Pak už jsme jeli rychlíkem do Mostu a potom auty do kopců. Po ubytování v zasedačce obecního úřadu jsme se vydali na podvečerní vycházku k „vrtulím“. Točily se a bzučely. Večerka byla v devět.
Ráno se moc nechtělo vstávat. Za okny sněžilo.
V hrací místnosti nás čekaly šachovnice, ale také stůl plný dobrůtek – jen zobat! A k obědu guláš. Před obědem (ale i po něm) ovšem i posunování a skákání kamenů na šachovnici. Ony dovednosti, které jsme tolik nacvičovali každé úterý odpoledne.
O přestávce byly připraveny pro zájemce hry s míčem v podkrovní(!) tělocvičně. Po sedmi kolech turnaj skončil. Každý z našich si odnesl cenu, i když (zatím) ne medaili. Zastoupení jsme měli jen v kategorii mladších žáků. Výsledky turnaje: http://www.damweb.cz/2019/horal_open_2019_vysledky.pdf
Po turnaji následovalo „blbnutí“ na dětském hřišti a slíbený výlet (na skok) do Německa. Ti méně unavení si po návratu do zasedačky (kde mezitím proběhla svatba) zašli ještě jednou k vrtulím a měli možnost se seznámit s místními kočkami. Zbytek mládeže hrál karetní hry, piškvorky, ale taky se hrála (takticky zvolená, protože tichá) hra na vraha.
Sobotní večerka byla v deset.
V neděli ráno nás dobří místní lidé odvezli auty do Mostu, na chvíli jsme si užili neopakovatelnou atmosféru tamější nádražní haly (Jožka si tam koupil několik záchodů s kyselým práškem) a vydali se zase nazpátek. Na východ.
Cíl byl splněn. Zúčastnili jsme se mistrovství republiky (komu se to podaří?) a viděli kus světa. Co zbývá? Pokračovat. Jak kdysi řekl Vilém Oranžský: „Není třeba doufat, abychom se dali do díla, ani uspět, abychom vytrvali.“
Poděkování patří všem účastníkům, hráčům i rodičům. A ovšem vedení školy, které podpořilo tento svým způsobem průkopnický „výlet“ na druhý konec naší republiky. Na Druhý konec světa.
