B Blog

ŠKOLSTVÍ PO VOLBÁCH (jak bych si školství představoval)

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

O tento článek mě požádal jeden časopis, ale myslím si, že pro jeho obsah nebude zveřejněn, proto jsem se rozhodl jej tady na webu umístit. Bohužel musím zdůraznit, že už první den po volbách mně povolební situace dává za pravdu.


Píšu tyto řádky týden před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu; volební strany se předhánějí v ujišťování o potřebě nutného růstu platů učitelů, o významu školství pro buducnost. Ale ať hledám v předvolebních programech politických stran jak hledám, řešení výše uvedeného jsem nenašel. Vidím jen opakovaná silná prohlášení, velké sliby.

Nyní, kdy čtete tyto řádky, máme několik dní po volbách. Jsem přesvědčen, že přesně ve chvíli uzavření volebních místností v sobotu 21. října 2017, byly zase na čtyři roky zapomenuty všechny sliby volebních stran ohledně školství. Školství je pro politiky vždy na okraji zájmu. Zase se bude opakovat snaha jít jen ekonomicky nejjednodušší cestou – rušit, zavírat, slučovat, optimalizovat a přitom zdůvodňovat, proč to zase nejde.

Kolikrát se už v médiích s velkým předstihem objevilo, že učitelům se zvýší platy; mnohdy se to ohlašuje dlouhé měsíce dopředu. Tak jako nyní. A jaká bude skutečnost? Ze zvýšení platů nakonec nic zaznamenatelného nebude. Ale účel bude splněn. Zavřeme jim (učitelům) ústa.

Odhaduji, že nějaký čas potrvá, než se dohodne nová koalice, než bude zvoleno předsednictvo Poslanecké sněmovny, nová vláda; a její jmenování se také protáhne. Takže nový ministr (ministryně) může být jmenován někdy začátkem roku 2018. Ale problémy ve školství nezmizí, naopak budou narůstat.

Jaké bych si představoval školství po volbách?

Bylo by dobré si přiznat, že inkluze (společné vzdělávání) přináší řadu dalších komplikací, které nevyřešíme vymýšlením stále složitějších ustanovení v zákoně nebo vyhláškách.

Nepřál bych nám všem, aby došlo k personálnímu kolapsu škol.

Chtěl bych školství bez neuvážených reforem, nechtěl bych ideologizaci školství na základě zase toho jediného správného názoru, chtěl bych školy, které se nebudou obávat nárůstu vlivu neziskových organizací v resortu školství. Chtěl bych, aby školy připravovaly žáky na život ve světě jiném, plném změn, školy, které se zaměřují na dovednosti a schopnosti, které budou pro úspěch mladé generace v budoucnu klíčové; proto potřebují širokou škálu obecných schopností, aby byli schopni se přizpůsobit - například jak rozumět dějům ve společnosti, všeobecný přehled, kreativitu, soutěživost, schopnost komunikace, spolupráce, touhu objevovat různá řešení, odpovědnost a sebevzdělávání, průřezové dovednosti a přizpůsobivost. Bylo by velkým krokem zpět, kdyby zase někdo určoval, kdo je studijní typ, a kdo patří na učňák. Doposud stačilo, aby se člověk vyučil určitému řemeslu, vystudoval příslušnou školu a pak celý život povětšinou pracoval v daném oboru. Už dnes tomu tak není.

Nebát se těchto změn, neboť většina žáků stráví vzděláváním od základní školy (dnes i předškolním vzděláváním) až po vysokou školu asi osmnáct let. Ale to je dlouhá doba, abychom mohli stanovit podmínky pro vzdělávací systém (rychlost změn v informačních technologiích, vliv sociálních sítí jsou tak velká, že nejsme schopni předpovědět, jaký druh zaměstnanců bude zaměstnavatel potřebovat např. v třicátých letech 21. století). V těchto letech budou končit na středních a vysokých školách žáci, kteří letos v září přišli do prvního ročníku základní školy. S výše uvedeným souvisí moje přání, aby tvůrčí učitelské individuality (a je jich stále mnoho) nebyly dohnány k odchodu ze školství k velké škodě žáků.

Chci věřit, že blížící se spuštění reformy financování regionálního školství nepovede k rychlému zániku zejména venkovských škol, že pravidla připravovaná k výpočtu nároků jednotlivých škol na platy budou jednoduchá a srozumitelná; byl bych rád, aby financování školství nebylo čím dál méně průhledné. Dnes je ovlivňováno podivnou směsí kompetencí ministerstva školství s obecní a krajskou samosprávou; a kompetence ministerstva výrazně narostou a zejména se zvýší neprůhlednost financování. Kolegyně a kolegové, nepřipadá vám, že statistické výkazy dále nenápadně bobtnají a přibývají v nich další a další kolonky k vyplnění; a nezdá se vám, že po nedávném prvním vyplnění statistického výkazu P1c-01 (o evidenčním počtu zaměstnanců v regionálním školství), se nám tu rodí Velký bratr?

V souvislosti s reformou financování regionálního školství by bylo žádoucí udržet síť škol dostupnou a zároveň udržitelnou, zejména na venkově. Existence základní školy hraje v každé obci velmi důležitou společenskou funkci. Přál bych venkovským dětem, aby nebyly z téměř rodinného prostředí malých škol z pouhých finančních důvodů přesouvány do často zrůdné anonymity velkých kolektivů. Každá venkovská obec by si rozhodně zasloužila, aby v ní děti našly alespoň částečné možnosti naplňování volného času v té podobě, jakou mají jejich vrstevníci ve městech. Bylo by zajímavé srovnat efektivitu režimu dne dojíždějícího žáka s režimem žáka školy v místě bydliště.

Moc bych si přál, aby se neobjevily snížené náklady na školství ve formě zvýšených v resortu ministerstva vnitra a spravedlnosti, aby neplatil oblíbený přístup úředníka "tak to bylo vždycky“ nebo také „my víme všechno nejlépe". Přál bych školám, aby politici a ekonomové nepoměřovali kulturní a společenskou hodnotu školy, její podíl na místní tradici, nezanedbatelném duchovním přínosu, na utváření vztahu k rodišti, domovu a tím i společnosti, jakož i přínos k ovlivňování dalších mravních kategorií, jenom s ekonomickými hledisky.

Situace na jednotlivých školách je však natolik odlišná, že nelze vytvořit spravedlivý systém pro všechny školy. Všechny činitele nelze zohlednit – velikost školy, sloučená zařízení, odloučená pracoviště, očekávání ředitelů (nechci být úředník, ale pedagog, který řídí školu...), očekávání zřizovatele, očekávání rodičů (chceme školu novou, moderní; ale každý z rodičů to vidí jinak).

reditel

PaedDr. Ludvík Zimčík

- držitel čestného titulu Osobnost obnovy Programu venkova ve Zlínském kraji

Ve školství se pohybuji více než pětatřicet let - řídím vzdělávací subjekt zahrnující střední školu, základní a mateřskou školu; v základním školství jsem podrobně poznal problematiku málotřídních ZŠ, byl jsem průkopníkem právní subjektivity základních škol, první školu jsem do podoby příspěvkové organizace převedl 4. července 1991 v Dolním Němčí.

Byl jsem zástupcem ředitele školy střední i vyšší odborné, na první soukromé vysoké škole na Moravě jsem pracoval jako zástupce rektora.

Rád říkám, že jsem ve školství zažil různé koncepce i „antikoncepce", reformy i deformy, zažil jsem i takové zrůdnosti jako například počáteční čtení na čas - se stopkami v ruce učitelky...

Praxe mě naučila, že je třeba netočit se jako korouhvička na věži podle momentálních názorů, přání a nepromyšleností MŠMT a dalších nadřízených, ale hlavně používat svůj vlastní rozum a snažit se učit tak, aby to žákům něco přinášelo.